Bude Bejby sedět v koutě?

Musím se vám k něčemu přiznat. Jsem šprt. Celoživotní. Vyjma snad jedné chvíle v první třídě, kdy jsem na začátku hodiny práskla pytlík od svačiny a musela jsem kvůli tomu zůstat na hanbě. Ale moc jiných výstřelků opravdu nebylo.

Učení mi vždycky šlo a abych měla obstojné výsledky, vlastně jsem se tolik šprtat ani nemusela. Akorát jsem sedávala v zadních lavicích. To se ale změnilo po mém studijním pobytu v Bruselu. Tam totiž není zvykem, jako na českých školách, vyplňovat učebny odzadu, ale kdo přijde na hodinu, posadí se normálně do první lavice. Od té doby jsem to tak dělala i u nás. A pečeť šprtky a neustále se hlásícího Hujera byla jistá.

Má to svoje výhody, například se pokaždé zajímám o všechno hodně do hloubky a snažím se tomu porozumět. Pokud to bylo ve škole nebo na kurzech, asi jsem tím doháněla (a doháním – nyní třeba na kurzu DNS) svoje vyučující k šílenství. V případě mých pacientů je to pochopitelně výhoda, protože poctivě rozebíráme, odkud mohou problémy pocházet, a já si při tom připadám jako slečna Marplová.

Když nemáte z čeho brát…

Ale zpátky k věci. Vždy jsem měla spoustu zájmů. Hrála jsem na kytaru a chodila na zpěv, vedla skauty, ráda se hýbala. S mým mužem jsme se seznámili před lety a první schůzka byla na plese. Od té doby jsme tancovali jen párkrát, protože do toho přišly děti, nedostatek času, spánku a tak. 

S neustálou péčí o rodinu a pak i s nástupem do práce jsem ale začala pociťovat akutní nedostatek času pro sebe. Ne času, kdy nechci nikoho vidět, ale času u činnosti, která mě nabíjí. Díky které zase můžu dávat ostatním. 

Touha tančit přetrvala po celá ta léta. Muž nás chtěl přihlásit už dávno, ale domácí situace tomu zkrátka nenahrávala. Nejdříve jsem se rozhodla v rámci zazdrojování se absolvovat kurz sebeobrany, ale příští semestr jsme se přihlásili do tanečních pro dospělé.

Hurá do tanečních!

Ukázalo se, že je to jeden ze zdrojů, odkud můžu čerpat. Taková milá povinnost, kdy se obléknu do něčeho hezčího než bílé oblečení, kdy nemusím večer uspávat děti a dohadovat se s nimi, kdy trávím večer se svým mužem a dokonce je to spojeno i s pohybem. Na parketu se snažím tvářit jako profesionální tanečnice a nezdary maskuji hrdým držením těla. A jak říkám – pro mě perfektní zdroj, abych měla zase odkud brát a z čeho dávat.

Úskalí ovšem je, že ačkoliv můj muž učí a mému hujerství se směje, tanec ho pohltil taky. Začal sledovat výuková videa různých tanců a nutil mě zkoušet doma figury, které jsme ještě neprobírali. Nenechala jsem se dlouho pobízet, takže jsme po večerech pluli kuchyní a trénovali do walzu “whisk and chasse”, abychom v tanečních mohli machrovat. Při pohledu na malou obrazovku jsme to lovili na hodněkrát. Už to vypadalo celkem slušně, takže jsme si jednoho večera zkusili provedení s hudbou.

Nasunuli jsme se do nejvzdálenějšího kouta naší obytné kuchyně a odstartovali další pokus. Nasadili jsme profesionální výraz a pekelně se soustředili, zaujali taneční držení, úspěšně jsme se vyhnuli židli, abychom v následující chvíli zakopli jeden o druhého a rozplácli se u stolu jako žáby. Záchvat smíchu, který toto počínání doprovázel, si představte sami, chechtali jsme se ještě po deseti minutách.

… dobít baterky

Musím říct, že zapálení pro domácí trénink tím u mého muže trochu opadlo. Figuru jsme se brzy učili na řádné hodině v tanečních a zvládli ji už bez dalších trapných scének. Radost z tance a pohybu nám to ovšem nevzalo a já dál s těšením očekávám každou středu večer. V běžném dni si připadám plnější energie, tanec mě dobíjí a trochu i zlepšuje kondici. A to nemluvím o vyplavování endorfinů.

Přeju i vám, ať máte nebo najdete činnost, která vás naplňuje radostí a je pro vás zdrojem. A ať se čas od času zasmějete, až se budete za břicha popadat.